MagniArt

OPUS MAGNI, galerie J. Jambora, Tišnov – výstava, vernisáž

foto: Andrea Bratrů Velnerová

foto: Radek Hrbáček

Vilda den první, druhý a třetí

V předvánočním čase těžkého roku 2020 vydáváme druhou knížku (Vilda den první, druhý a třetí), tentokrát s autorskými ilustracemi.
Zatím k dostání pouze u nás.

den první

Jak opojný, jak nádherný je letní den! Jak únavně horké jsou ty hodiny, kdy poledne září v tichu znoje, modrý, vesmírný oceán, smyslnou kopulí se rozklenuvší nad zemí, zdá se, usnul, všecek utonuv v něze, objímaje a svíraje krasavici ve svých vzdušných objetích!

Vilda zavřel knížku s ohmatanou zelenou plátěnou vazbou, ve které chybělo prvních deset listů na začátku a několik na konci včetně tiráže, a povzdechl si: kdo to napsal, taková krása, podle toho by se dalo klidně malovat. Třeba na to jednou přijdu, pomyslel si, ale spíš ne, a ještě jednou vzdychl. Protáhl se a upřel oči na strop – nic, jako obvykle – a to ho uklidnilo. Chvíli setrval na posteli natažený jak prkno, co právě projelo katrem, a než vstal, ještě jednou se pořádně protáhl. Teprve pak vyskočil ze sypku – mrkl na stůl – všechno bylo na svém místě. Jak by ne, když to tam včera večer pečlivě uspořádal: vlevo srovnaný štůsek papírů formátu A4, vedle tužky ořezané a vyrovnané, to kdyby bylo třeba něco rychle črtnout, uprostřed porcelánový hrníček s nedopitým čajem od včerejška, vedle talířek s modrým okrajem a několika okoralými drobky, kapesní nožík-rybička, lehce rezavý, ale jinak funkční a úplně vpravo pečlivě složený kapesník. Sehnul se a zpod postele vytáhl starou, genderově indiferentní loutku s velkýma vypouklýma hmyzíma očima a velkým skobovitým nosem a pečlivě ji nainstaloval na židli, na stole posunul o kousek doleva porcelánový hrníček – posunul jej opravdu jen vo fous, jak se říká. Pak byl konečně spokojen a s nedočkavostí roztáhl modré závěsy. Do trojky náhle vtrhlo jasné slunce a Vilda si uvědomil, jak nádherně v tom jasném letním ránu zní ptačí zpěv. Ano ptáci! Tak ti byli taky moc důležití a zrovna teď zpívali jak o život. Dneska by to mělo klapnout, pomyslil si a pohladil sizálibně břicho. Váben ptačím zpěvem, vystrčil hlavu z okna a s rozkoší nasál ranní ozón. Vesnice zvaná Jobov sladce dřímala v mlžném oparu a byla po dešti taková nějaká umytá a spanile neviná. Krása!, krása!, chtělo semu vykřiknout z plných plic a už tak skoro učinil, když se k němu doneslo zdálky se přibližující: ...užé-užé-užé, kožky-užé-užé! Vzrušen na nejvyšší míru se vyklonil co nejvíc z okna a spatřil omlácený amplifikovaný, kdysi vysokootáčkový vůz značky Moskwich. No tohle, to tady dlouho nebylo, cizinec! Naposled se zde zastavili před deseti lety Svatí sedmipočetníci, ale ani ti se tu příliš nezdrželi – po večeru stráveném v místní osvěžovně pochopili, že to tady má pod palcem starosta Wokoun, krutej antipatico, jinak agent mocného ULTRONU, a ráno se sbalili a se slovy „tady nám pšenka nepokvete, dem na Schückelův ranč, tam budem šukat bizony (sic!) a rejžovat zlato“ se vypařili jako pára nad hrncem. (Vilda si ale stejně myslí, že to bylo sedm statečných, to poznal podle mexických dolarů, kterými se snažili v hospodě platit.)

Ukázka z knížky: Milan Magni, Vilda den první, druhý a třetí

Tam u šraňků bude přístaviště

Dolanová, L., Novák, D., Staňková, I., Tam u šraňků bude přístaviště, Rozhovory s umělci z Českomoravské povýšeniny, OGV Jihlava, 2019, foto Jana Šašková (Milan Magni, Když je něco na hranici, s. 392-411)

Když je něco na hranici

část rozhovoru

Hned po příjezdu mě Milan Magni pozval na projížďku, polní cestou jsme vyjeli na kopec nad vesnici. Vzal mě sem, aby mi ukázal, co je pro něj ideální krajina – na jedné straně rozlehlý lán pole, kde za obzorem vykukuje kus lesa, na druhé výhled na Svatoslav. Říká tomu ne-krajina. Dole pod polem se ukrývá koryto Bílého potoka, kus právě té Vysočiny, kterou má rád.

Když jsme se ještě s jeho ženou Martinou usadili ke stolu, řekl mi, že si celý rozhovor už den předtím imaginárně přehrál. Následoval proud souvislé řeči, ve které odpověděl na téměř všechny dosud nepoložené otázky. Rozhovor, vzniklý již před mým příjezdem, se nyní jen otiskl na záznamník.

Jak jste tady ve Svatoslavi dlouho?

Od roku 2006. Když se mě někdo zeptá, odkud jsem, vždycky váhám. Nejsem schopen jednoznačně říct – jsem z Polné. Nebo z Jihlavy, kde jsem se narodil. Jihlavu vlastně objevuju až teď; je neskutečná. Já jsem z ní jako dítě znal náměstí, ještě bez Prioru, s dědou jsme vždycky šli do mléčného bufetu nahoře. Tak jsme se dívali, jak je to zakřivené, na druhé straně náměstí člověk vidí vesničky. To je jediné město, kde z náměstí vidíš krajinu. To jsou moje moje základní vzpomínky. Nevím, kolik mi mohlo být, čtyři pět let, chodil jsem do školky.

Děda dělal na dráze, měl zadarmo jízdenky. Když měl volno, tak mě vzal a jezdili jsme různě po Vysočině. Takže znám Vysočinu podle názvů stanic: Vladislav, Třebíč Borovina, Okříšky, Šlapanov, Kamenná... Zvlášť trasu na Prahu znám velice dobře, protože tam jsme měli příbuzné. Takže pro mě jsou Vysočina spíš trasy než nějaký dolík s úžasnou přírodou.

Můj silný životní pocit je, že nemám nikde – nemám rád slovo domov, je moc patetické – svůj kout. Ani tady už ho mít nebudu, protože když se člověk někam dostane v pětačtyřiceti, těžko to může považovat za domov.

Svatoslav jste objevili náhodou?

Vůbec jsem nevěděl, že Svatoslav existuje. Já bych asi nedokázal žít vyloženě v divočině. Kdyby fungovala dálnice, tak jsem v Brně za třicet minut, takhle jsme za čtyřicet minut u Brněnské přehrady. Takže distanc, ale zároveň kontakt. Je tady poslední stanice integrované dopravy.

Ještě je několik důležitých věcí, které byly kritériem pro to, kde zakotvím. Mám rád jižní svět, a to se vším všudy. Já bych nedokázal žít v místě, kde není možné vypěstovat meruňky, broskve, hrozny ... Dost to prožívám, moje polenská babička byla z rodiny zahradníků. Všichni moji příbuzní byli zahradníci. Mám silnou potřebu mít kontakt s přírodou, strkat prsty do hlíny a vidět, jak to roste. Svět jihu souvisí i s teplem, se sluncem a vysokým horizontem.

Já dělám víno. A tady to je poslední oblast, poslední vesnice, kde se to ještě daří, dál už jsou jenom švestky a brambory. Dcera mi ukázala teplotní mapu jižní Moravy a tady je taková kapka, jakýsi výplaz Podunají. Někdy mám pocit, když takhle vyjdu ven, že stojím někde v severní Itálii. Zvlášť v létě, když nejsou žádné stíny, slunce nad hlavou, malá černá loužička stínu u nohy. Ovšem zimy jsou tady opravdu velice chmurné, dlouhé, a já to nenávidím, takže tady napůl trpím a napůl jsem šťastnej.

Vy mi jistě dřív nebo později položíte otázku, jak to teda mám s tou Vysočinou. Můj vztah k ní je ambivalentní. Vždycky, když jedu přes Vysočinu, zvlášť na podzim, tak si říkám, tady bych žít nechtěl, tady bych být ani nedovedl. Kdysi dávno jsem jel autobusem z Jihlavy a někde u Jamného jsme potkali pravý venkovský pohřeb, jel vůz s koňma a v dešti šli lidi shrbení. Já jsem se chytl za hlavu a říkal jsem, ježišimarja, jen abych nezemřel na Vysočině!

Na druhé straně někde ta Vysočina ve mně je. Vysočina, to jsou pro mě především vzpomínky na prvních deset let. My jsme byli jeden z posledních domů v Polné, kousek od rybníka, který se jmenuje Peklo. Nemám Vysočinu vizuálně spojenou s nějakými scenériemi. Dokonce bych řekl, že mě to i trochu odpuzuje, tenhle typ Vysočiny, taková ta krajinářská. Přestože miluju Bohdana Lacinu, nedokázal bych nikdy malovat štíty chalup. A co úplně nesnáším, to je ta Vysočina = kýč, suché bodláky, zaváté chalupy, otvírání studánek, to úplně teču hrůzou.

Pro vás je tedy Svatoslav ještě součást Vysočiny?

Tady je to přesně na hranici, takzvané Podhorácko. Když bychom jeli na Tišnov, zlomí se to do svrateckého údolí, a to je úplně jiná krajina. Meandrující Svratka, okolo vysoké kopce, jako někde v Beskydech. Tady je rovina. Mně se velice líbí, když je něco na hranici, to myslím souvisí s typologií mé osobnosti. Abych se dokázal zmobilizovat, aby to se mnou něco udělalo, aby došlo k nějaké aktivaci, tak se něco musí svářet. Ve mně se musí cosi „šprajcnout“ , a tak si myslím, že tady ta Svatoslav, to je intuitivně přesně najitá pozice. Že to JE Vysočina, a NENÍ to Vysočina. A to je vono. Můj kamarád Honza Lacina, mimochodem synovec malíře Bohdana Laciny, říká, že na okrajích přírodního areálu se vždycky něco děje. Když jsem na hraně, je to pro mě zdroj velké energie. Trvalo mně dlouho, než jsem na to přišel. Vždycky přemýšlím nad tím, jestli to je moje fikce nebo jestli je to opravdu tak. Tak si říkám, jestli jsem si to s tou pozicí na hraně nevymyslel.

Jestli to tak vnímáte, tak to tak asi je. Každý si sebe nějak stylizuje a vytváří si svůj vlastní příběh, tomu se asi nedá vyhnout.

Mám tendenci si svět znovu tvořit. Je to jeden ze zdrojů mé kreativity. Prostě si ho znovu vytvářím. Když nefunguje tak, jak je, tak si ho vymyslím jinak. Vizuálně je Vysočina zoufalá. A není to jenom tam, odkud vyhnali Němce, kolem Jihlavy, Dobronín, Štoky. Celá Vysočina je taková.

Současná tvář Vysočiny na mě působí nesmírně depresivně. Nevkusný baráky, igelity vlají po polích a všude rozpadající se JZD.

Vy jste ale říkal, že když jste se sem přestěhoval, nějakým způsobem se do vašeho díla dostala krajina? Že se částečně považujete za krajináře.

Říká se, že jsou dva druhy malířů, krajináři a figuralisté. Já jsem asi ten krajinář. Mě figura nebere. Na škole jsem byl sice považován za portrétistu, nedávno jsem se k tomu vrátil a udělal jsem cyklus portrétů a poloabstraktních hlav. Ne, že by mě to nebavilo, ale je to tak nějak na okraji. Považuji se především za metafyzického malíře, zajímají praformy, archetypy, barevná hmota, která je sama o sobě konkrétní. Pro mě je skvrna barvy mnohem konkrétnější než třeba veristické holandské zátiší.

Krajina ve mně. Nejsem krajinář klasický, nedokázal bych jít do plenéru se stojanem. Dělat něco, co vidím, mě vůbec neláká. Mám představu krajiny v sobě, už dávno od dětství. Ale to je ta otázka s vykřičníkem, co bylo dřív – konkrétní krajina, která to otevřela, anebo to, co je ve mně a já jsem to našel. Doufám, že na to jednou přijdu.

Říkám tomu z nedostatku slov krajina. Ale byl by to spíš vesmír nebo prostor. Že je něco nahoře, něco je dole a linka horizontu je dělení. Zajímá mě ten řez. Přišel jsem na to včera večer, když jsem si dával ty cvičné otázky – že mě zajímá, co se děje mezi mnou, když v krajině fyzicky jsem, a tím, co vidím. Ten vztah může být v podstatě jakýkoliv. U mě je to návrat do hlubin. Do praforem, prapocitů, emocí, které vycházejí opravdu zřejmě z dětství. Temperování osobnosti, mentální lázeň. Svět bezčasí, kde je všechno a není nic. Proto je mi asi tak strašně blízký Šíma, jako jeden z mála českých malířů, i když formálně tam asi moc vztahu nebude.