MagniArt

… cyklus maleb a kreseb Milana Magni nazvaný Prostor středu nás nevtahuje do prostoru perspektivně iluzivního; autor pracuje s energií barev a vytváří iluzi čistě malířskou – ale oloupanou na dřeň. Na jeho obrazech se hmota i barva propadají do neurčitého nekonečna, jinde se zvedají proti divákovi, v ploše zejí prostorové trhliny jako součást řádu – konstrukce obrazové plochy. Statický střed je dynamizován otevřením třetího rozměru, emočně labilní vertikální osy.

Petr Kovář, z textu k výstavě Běguni, OGV Jihlava 5. 9. - 15. 10. 2017

VÝSTAVA JE PRODLOUŽENA DO KONCE ŘÍJNA












Co a jak Milan Magni vystavuje v Labyrinthu

Lybyrinth je název speciální základní školy v Brně. Má bilingvní program, je první laboratorní školou u nás. Součástí výuky je zprostředkování kontaktu žáků se současným výtvarným uměním. Teď zde vystavuje Milan Magni. Mluvili jsme o tom, co a jak.

Nejdříve otázka téměř historizující. Jak jste vstoupil do Labyrinthu?

Projekt experimentální školy vymyslel před pár lety přítel Dr. Břetislav Svozil a kupodivu jej dotáhl do konce. Tedy řídí v centru Brna školu, kde součástí komplexní pedagogiky je i kontakt žáků se současným uměním. Už více než rok v učebnách vystavují současní umělci. Dramaturgie je společnou prací ředitele a jeho manželky, absolventky fakulty výtvarného umění v Brně. Zatím se orientovali převážně na aktuální trendy, nová média atd., což je z mého hlediska ne moc zajímavé.

Avšak mladý „osvícený“ ředitel se zřejmě rozhodl zatím poněkud jednostrannou dramaturgii nějak vyvážit, tak ten prostor nabídl mně, který jsem v očích mladých multimediálních a interdisciplinárních radikálů starou konzervou, abych něco vymyslel a vystavil. Třeba nějaké artefakty hmotné povahy, na které se dá dívat a také je osahat. Přestože vše, co souvisí s pedagogikou, ve mně po sedmiletém působení na pedagogické fakultě Masarykovy univerzity vyvolává odpor, přišel jsem se do školy podívat. To ošklivé komunistické monstrum, jeho prostory a učebny, na první pohled zcela nevhodné pro výstavu, mě utvrdily v tom, že nabídku odmítnu.

A pak jsem zamřížovaným oknem z jedné třídy v šestém patře uviděl prázdnou terasu s exkluzívním výhledem na panoráma Brna. Terasa je zpustlá, detaily prozrazují nevkus tehdejších architektů, řemeslnické práce nejsou dokončené, na zemi se kroutí nahrubo naplácaná izolace, v rohu reziví hromada plechů, uprostřed se kývá ve větru předpotopní vysílač a nesnesitelně vrže. Náhle mě přepadl tísnivý pocit rozpadu a zániku, tak takhle asi nějak skončí naše civilizace. Ano, připravím pro toto místo výstavu, rozhodl jsem se.

Co je jejím obsahem a jak je uspořádaná, to návštěvník, školák i příchozí zvenčí, vidí bezprostředně. Přibližme však výstavu slovem.

Pod dojmem z té terasy a z úžasného výhledu na Brno, kdy mě zvláště fascinovaly věže, byly takřka na dotek, jsem během dvou jarních měsíců vytvořil keramické objekty. Jakési kly, ohnuté hroty, nebo snad skřítkovské čepice. Představoval jsem si, že vytvořím s jejich pomocí instalaci, že povedou s brněnskými věžemi dialog, že vznikne nějaká situace. K nim jsem přidal zahradní plastiky, původně určené do zahrad projektovaných dcerou. Nakonec jsem tam navozil z našeho dvora dřevěné objekty a v exteriéru i interiéru jsem ty trojrozměrné artefakty doplnil jízlivě Čumáky, což jsou psí hlavy z keramiky nebo dřeva, které dosud svorně odmítali všichni galeristé a kurátoři.

Jak je na první pohled jasné, je to výstava bez kurátora. Mnohé, co na ní je k vidění, by jistě mohlo sloužit jako důkaz autorova problematického vkusu. Je tam mimo jiné nainstalován skutečný kokosový ořech, keramický špekáček napíchnutý na originálním očazeném prutu, malé keramické hlavičky pejsků a jiné, Prostě nejrůznější ptákoviny, které bych si jinde, v seriózní výstavní síni, vystavit nedovolil. Jsou zde ovšem i vážné dřevěné plastiky, kresby a malby, abych nevypadal jako podivný humorista. Ve dvou učebnách vystavuji starší černobílé kaligrafie z cyklu Velké geometrie z let 1996 a 1997. Na bílé zdi se vyjímají celkem dobře a jsou pro mě příjemným exkurzem proti proudu času. A jako ukázku ze současné tvorby jsem na zeď pověsil sérii malých formátů z cyklu Okna, na kterém právě dělám.

Zvláštní informaci jistě vyžaduje pozvánka na vernisáž, respektive pro ni užitáreprodukce. Je to, řekl bych, obraz velmi stylizované krajiny, téměř abstraktní…

Od devadesátých let používám stará prostěradla z babiččiny výbavy jako podložky při malování, abych trochu šetřil zdi a podlahu ateliéru. Reprodukce na pozvánce je výřez z jednoho takového prostěradla, formát 40 x 30 cm. Bez zásahu, bez úpravy jsem jej pouze oskenoval a použil. Přišlo mně na tu pozvánku tolik ohlasů, jako na žádný jiný obraz, nebo vážně myšlené dílo – malbu, kresbu, grafiku. Asi to v lidech něco otevřelo, něčeho v nich se dotklo. Takovou reakci jsem rozhodně neočekával. Mám těch nezáměrně výtvarně pojednaných prostěradel víc, možná je někdy všechny vystavím.

Rozhovor vedl 25. 5. 2017 Jan Dočekal

Galerie ARS, Brno Veselá 39, leden/únor 2017

Milda/den první, druhý a třetí

ukázka z rozpracované novely Milda/den první, druhý a třetí, termín dokončení pravděpodobně v roce 2017

Milda se vydal směrem, kudy, jak předpokládal, Limerák pravděpodobně šel. Prošel kolem několika posledních domů ve vsi a měl pravdu, jeho předpoklad se potvrdil; před rozpadající se bránou do bývalého JZD, částečně přikryté znečistěným lopuchem, vystavené nestoudně lidským zrakům se skvělo v celé své kráse velké hovno. Ještě se z něj kouřilo, bylo plné myších chlupů a nestrávených hlaviček malých ptáčků, neskutečně ohavně páchlo a co bylo nejhorší, Mildovi se zdálo, že to tam vidí, ale z pochopitelných důvodů to nezkoumal – a co bylo nejhorší, v tom obřím kotu – měl teda ten dojem – že rozpoznával malou červenou čepičku s rolničku. No to snad né, zděsil se Milda, to snad nééé!, to nemůže bejt pravda, chtělo se mu vykřiknout, ale musel vpřed, aby nestratil stopu.

celý text

Obraz Modrá věž (1993, kombin. technika, plátno, 200x150 cm)

je zařazen do stálé expozice současného výtvarného umění Od moderny po současnost v Muzeu města Brna na Špilberku